Porodním traumatem k sebepoznání. Začalo to před 3 lety, akutním císařským řezem…

11807296_933535030003177_6041928639703419236_o

Dnes s vámi chci sdílet svoji část příběhu, která pro mě byla velmi bolestná a kterou až dnes vidím jako nevyhnutelnou pro můj osobní skok kupředu a otevření schopnosti pomáhat dalším ženám. Doteď jsem o ní veřejně mluvila jen jednou na svém semináři o cyklické proměnlivosti – věděla jsem, že tam bude otevření tématu „porod“ léčivé. A bylo. Čím dál více se utvrzuji v tom, jak důležité je SDÍLET nejen to krásné nebo snadněji překonatelné, ale i to velmi bolestivé, co mi přišlo před třemi lety jako nezvladatelné…

Jenže řekněte mi, jak jsem mohla brát vyvolávaný porod, který se nakonec protáhl na téměř 30 hodin a skončil akutním císařským řezem, jako něco, co mě posunulo a bylo tu pro mé dobro? Přála jsem si zcela přirozený porod bez zásahů, měla jsem napsané a vytištěné porodní přání, nepochybovala jsem o tom, že to půjde podle mých představ. Jenže nešlo. Jakmile mi lékařka zavedla vyvolávací tabletu, věděla jsem, že je zle a že se mi všechno vymklo z rukou a že po mým nebude. A nebylo… Je vám to povědomé?

Článek o tom, že i to nejbolestivější, co mě zatím v životě potkalo, pro mě teď znamená velký posun kupředu. Článek plný emocí, naděje, uvědomění, pokory, zpětného pochopení. Článek je léčivý pro ženy, které se taky trápily nebo trápí, že „nedokázaly porodit své dítě“, že totálně selhaly v něčem, co je pro nás ženy zcela přirozené. Článek pro páry, které daly příchodu miminka volný průběh a chtějí minimalizovat riziko vyvolání porodu…

DSC_0141

Můj porodní příběh

V tento den, tři roky zpět, jsem ležela v nemocnici kvůli přenáší miminka. Zkrátka se naší malé víle ještě nechtělo na svět, ale podle tabulek už tomu tak být mělo. Pamatuji si, že jsem ležela na pokoji s dalšími dvěma těhotnými ženami. Na doporučení lékaře personál zkoušel citlivost mého těla na oxytocin, já byla stále plná optimismu a netušila, co se chystá.

Okolo deváté večer mi dala lékařka podepsat potřebná lejstra kvůli vyvolání porodu, doporučila mi ho a následně zavedla tabletku vyvolávající porod dítěte. Prý je to jen proto, aby se moje tělo přes noc dostatečně na porod připravilo a nejlépe ráno jsem začala rodit. Moje tělo mělo ale mělo jiný plán – asi půl hodiny nato jsem začala cítit porodní kontrakce, a to v takové míře, že jsem celou noc nespala a co pár minut se pokoušela kontrakce prodýchat.

Vše přišlo tak rychle a bez varování, že jsem si jistá, že moje tělo nestačilo tvořit hormony, které běžně rodičkám pomáhají kontrakce prožívat a tlumit je, aby se jimi nechaly vést. Mě ale ochromovaly a nevěděla jsem, navzdory předporodním kurzům, jak to celé zvládnout. Připadala jsem si úplně sama, ač na mě udiveně hleděly další dvě těhotné ženy (ani jsem se jich ráno neptala, jak se vyspaly, myslím, že byly mým „vystoupením“ dost zděšené) a chodila mě kontrolovat milá porodní asistentka.

Ráno přišla další tabletka a v 11 hodin jsem volala partnerovi, že jsem „povýšila“ na porodní sál, kde jsem byla sama, jen s ním.

Následoval mnoha a mnoha hodinový koloběh aplikací všelijaké možné chemie tlumící a rozjíždějící porodní kontrakce, umělé prasknutí vaku s plodovou vodou… Tím vůbec nehodnotím postup lékařů a není ani mým cílem je jakkoliv zdiskreditovat. Věřím, že všichni dělali svoji práce nejlépe, jak uměli, měli naučené, zažité. Nehodnotím to, protože si plně uvědomuji, že za sebe i za vedení porodu nesu plnou zodpovědnost já – jen já jsem rodila, jen já jsem nekladla odpor k lékařským postupům. Mojí zodpovědností bylo vybrat porodnici nebo tolik diskutovaný domácí porod. Mojí zodpovědností bylo říct si nebo neříct o epidural. Udělala jsem, co jsem považovala za nejlepší pro sebe a své dítě. Popravdě jsem ztratila přehled o tom, co se mnou všechno děje a jen se všemu odevzdala…

Mnoho detailů vynechám, nepřijdou mi pro dnešní vyprávění podstatné. Jako důležité vnímám to, že jsem zažila v průběhu porodních bolestí jen pár okamžiků, kdy jsem splynula sama se sebou, nechala se vést svým tělem, intuicí svojí dcerou, která ke mně mluvila a já ji neslyšela. Je mi z toho i dnes smutno, ale už si to nevyčítám - dělala jsem, stejně jako kterákoliv jiná rodička, svoje momentální maximum.

Dlouho po jedenácté večer, kdy jsem byla už mnoho hodin nonstop napojená na monitorovací zařízení, mi lékař oznámil, že se dceři nedaří dobře, příliš jí buší srdíčko a je potřeba provést akutní císařský řez. Pak šlo vše velmi rychle a já během pár kontrakcí usnula v hrozných bolestech a pocitech viny, připoutaná k operačnímu stolu. Dcera se narodila pár minut před půlnocí a byla v náručí svého tatínka.

11807296_933535030003177_6041928639703419236_o

Myslela jsem, že to nejhorší je za mnou, ale víc jsem se snad mýlit nemohla…

Poté, co jsem se probudila a částečně odezněly následky narkózy, jsem si přála mít Anežku stále u sebe, což se mi podařilo, sestřičky byly skvělé a ve všem mě podporovaly.

Pooperační bolesti se daly zvládnout, ale měla jsem velmi málo síly a energie. Z krevních testů vyšlo najevo, že mám polovinu krve, než by člověk měl mít. Transfúzi jsem se bránila, ale po několika dnech jsem svolila. Cítila jsem obrovský přísun energie a začalo se mi tvořit i dostatečné množství mléka pro Anežku.

Vypadalo to, že se vše k dobrému obrací. A ano, v mnoha směrech ano – já i Anežka jsme byly po fyzické stránce relativně v pořádku, žádné větší komplikace nenastaly.

Moje mysl se ale bouřila. Obviňovala jsem se, vyčítala si, co všechno jsem udělala špatně. Nemohla jsem spát, měla jsem šílené noční můry. Ještě mnoho měsíců po porodu jsem o tom nemohla moc mluvit (o průběhu postupem času ano, ale bez emocí, ty jsem někam schovala a nedovolila jim ven), propukala jsem v záchvaty pláče, budila se, byla jsem uvnitř moc smutná. Trpěla jsem výčitkami vůči Anežce – jak jsem jí zkomplikovala příchod na svět. Hodně se v dnešní době mluví o tom, jak moc je průběh porodu pro dítě podstatný. No – kdo by si to pak nevyčítal, že…

Až pár měsíců zpět (téměř tři roky po porodu dcery) jsem dokázala nahlas vyslovit to, co mě trápilo ze všeho nejvíc: „Svoji dceru jsem nedokázala porodit.“ Přes pozitivní naladění mysli, jasné porodní přání, návštěvy porodních kurzů jsem to „nedokázala“. PROČ?! Kde jsem udělala chybu?!?! Tolik jsem se styděla…

Ano, dnes racionálně vím, co udělám při příštím těhotenství jinak, jakou jinou cestou půjdu i při porodu dítěte. Ale poznání, že porod Anežky byl přesně takový, jaký být měl, jsem došla až nedávno. Nechce se tomu skoro ani věřit, že to tak být prostě mělo a já bych s tím nehla, ani kdybych se na hlavu postavila… Nevnímám to jako vzdání se zodpovědnosti za průběh porodu, ale jako PŘIJMUTÍ TOHO, JAK POROD PROBĚHL.

_MG_9319

Pochopení porodního příběhu, odpuštění.

Jak jsem zmínila, před pár měsíci jsem POCHOPILA a především PŘIJMULA porod Anežky takový, jaký byl, jako nejlepší možné řešení pro nás obě.

Potkala jsem za ty roky ženy, které se mnou porodní příběh sdílely a vnímala jsem, jak se tímto sdílením léčíme navzájem.

Nakonec jsem vyhledala ženu, která mi pomohla hlouběji pochopit průběh porodu a především mi pomohla odpustit si vinu, kterou jsem uvnitř stále nesla. Nesmírně se mi ulevilo. Přišlo smíření, propojení souvislostí, odpuštění, otevřela se mi nová cesta (o té třeba někdy jindy.. :-)). A také mám pocit, že jsem si vyčistila prostor pro příchod dalšího miminka – v budoucnu, až přijde „jeho chvíle“ :-).

Tím chci ženám, které prožili porod jinak, než si vysnily, přály a braly za samozřejmé, říci, ŽE VŠE BYLO TAK, JAK BÝT MĚLO, AČKOLIV SE TO ZDÁLO NEBO ZDÁ JINAK. AČKOLIV SI V SOBĚ NESETE VINU. AČKOLIV MÁTE POCIT, ŽE JSTE SELHALY. NESELHALY!!!

Jedna velmi moudrá žena mi řekla, že kdysi se porody neřešily vůbec, ale dnes to přešlo do druhého extrému – upínáme se k tomu, „aby vše bylo přirozené, bez chemie, jinak to není ono a nedáme dítěti maximum“. Žádný extrém ale není nikdy zdravý. Vnímám, že způsob početí a porodu má na dítě vliv. Bezpochyby. Ale ne nijak fatální, nenapravitelný… A už vůbec ne takový, abychom si za to nesly vinu po zbytek života.

Představte si ženu, která porodila dítě „přirozeně, bez chemie a podle tabulek“, ale v jeho dalších letech si ho nebude všímat, nebude jí dělat jeho přítomnost radost a nebude ho svým životem pozitivně inspirovat k sebepoznání, bude na něj i třeba hrubá. Pak si představte ženu, která porodila své dítě třeba podobně jako já nebo mnoho a mnoho dalších žen, ale která své dítě miluje, ráda si s ním hraje, věnuje se mu, vymýšlí, jak spolu stráví čas, vnímá, co má a nemá rádo, nechá ho vplout přirozeně do svého života. Která žena dá dítěti lepší start do života?!?!

Přestaňme se obviňovat za něco, co tak mělo být. Přestaňme si myslet, že jsme svému dítěti zničily život, že jsme ho ovlivnily do konce života. Teď jsme tady. S ním. Teď ho milujeme a učíme svým příkladem. Pojďme svým dětem ukázat a naučit je, že ODPUSTIT SI, je sakra těžké, ale tolik léčivé! Do výčitek nám utíká spousta drahocenné mateřské energie. Udělaly jsme všechny v průběhu porodu své maximum. Ne každý porod má ale mít průběh takový, který jsme si vysnily. Někdy je daleko cennější poznání a spojení souvislostí, než hladký průběh událostí podle plánu. Vím, jak je těžké tahle slova přijmout. A i kdyby teď bylo pro vás na ně brzy, ze srdce věřím, že se k nim vrátíte a dokážete si odpustit.

_MG_9311

Vědomá plodnost – minimalizace rizika vyvolání porodu.

Slíbila jsem pomoc párům, které daly příchodu miminka volný průběh. Tady je :-)

Když žena otěhotní, nahlašuje u svého gynekologa termín poslední menstruace. Jak zásadní toto datum ale je!!! Podle tohoto data dále lékař určuje předpokládaný termín porodu.

Ano, lecjaký lékař ho upravuje následně podle ultrazvuku – podle toho, jak je dítě „podle tabulek“ velké a co má vyvinuté. Ani to ale není vždy zcela přesné – každý se vyvíjíme jinak. Lecjaký lékař ale žádné termíny neposouvá a nechá datum porodu tak, jak vypočítal podle příchodu posledního menstruačního krvácení před otěhotněním.

V tomto výpočtu se předpokládá, že má žena ovulaci 14.den cyklu (14 dní po začátku posledního krvácení) – tedy v jeho polovině (už to samo o sobě je velmi zavádějící – velmi málo žen ovuluje v polovině cyklu…). Nicméně výzkumy dokázaly, že pouze 10% žen má cyklus dlouhý 28 dní. Z toho vyplývá, že jen velmi malé procento žen ovuluje 14. den cyklu. A to vnímám jako velké mínus tabulkového stanovení termínu porodu. Pokud má žena cyklus delší než 28 dní, zbytečně se tak vystaví riziku vyvolávání porodu dítěte, které ještě není na porod samo připravené a o pár dní později by už třeba porodila zcela sama.

Když jsem navštěvovala kurz pro certifikované poradce symptotermální metody, dozvěděla jsem se informaci, že si mohu termín porodu vypočítat sama podle skutečného data ovulace – tedy podle skutečného data, kdy došlo k oplodnění vajíčka. Brečela jsem a brečela… Jak málo mohlo stačit, aby nemusel být porod Anežky vyvolávaný!

Byl to pro mě další důvod k tomu šířit Vědomou plodnost – antikoncepci a početí dítěte bez hormonů (v odkazu najdete více informací o metodě i plánované termíny mých kurzů).

Závěrem…

Věřím, že tento článek splnil můj původní záměr – pomoci ženám s podobným porodním příběhem a dodat vám víru, naději v pochopení a odpuštění sama sobě. Ukázat budoucím rodičům, že někdy může stačit málo, aby byl jejich porodní příběh s příjemnějším závěrem.

U psaní článku jsem si párkrát pobrečela. Děkuji, že jsem s vámi mohla svůj porodní příběh sdílet. Věřím, že pomůže mnoha ženám k tomu, aby si přestaly cokoliv vyčítat a hledaly to, co krásného jim přinesl (ač to zní nelogicky, platí „vše zlé je pro něco dobré“…).

S láskou, úctou a pokorou ke všem porodním příběhům,

Aneta.

Aneta Fialová
Zamilovala jsem se do využití svých ženských darů v každodenním životě. Tím inspiruji a učím této dovednosti další ženy. Jsem zakladatelkou webu jsemženou.cz, certifikovanou lektorkou symptotermální metody (na mých stránkách ji najdete pod názvem Vědomá plodnost), průvodkyní online a živých sebepoznávacích kurzů. Více o mně najdete v článku Můj příběh.
Komentáře